Pátek 20. 10. 2017, 19:52kontakt


Paměť a učení Užitečné odkazy
zpět na seznam

Poradenství » Paměť a učení

Strategie studia a učení

Vašutová v kapitole věnované studiu, studentům a učení upozorňuje na tři důležité role studenta:

  • student jako osobnost,
  • student jako učící se jedinec,
  • student jako klient.

Jiná typologie studentů rozlišuje studující podle několika kritérií, ke kterým patří důvod volby studia, doba studia a výstup ze studia. Podle prvního kritéria se studenti rozdělují na typ orientovaný na vědní obor (studuje pro vědu), typ orientovaný na profesi (studuje pro vlastní studijní aktivity), typ přelétavý student (studuje pro přítomnost), typ nepravý student (studuje pro svou sociální příslušnost), typ, který chce vyniknout přes status (studuje pro budoucí vysoké společenské postavení) a typ, který chce vyniknout přes kompetence (studuje pro expertní vědění).

Podle motivace jsou rozlišovány studijní strategie spojené s vnitřní motivací, vnější motivací, s výkonovou motivací a sociální motivací. V prvním případě se student učí pro poznání, ze zájmu. Práce mu přináší uspokojení. Ve druhém případě se student učí pro účelový výsledek. Omezuje studium jen na informace, které se od něj požadují. Ve třetím případě vychází učení z potřeby úspěchu. Student dává přednost strukturované a organizované práci, stanovuje si cíle, mety a termíny a snaží se uspět, zvítězit. V posledním případě studium pochází z nutnosti, student se učí jakkoliv, jen aby prošel. Jeho studijní metody jsou neuspořádané a postoje k práci negativní.


1. Styly učení

Můžeme říci, že učení se mezi jednotlivými studujícími velmi různí. Způsoby, jakým jedinec přijímá, zpracovává a používá informace, jsou v psychologii i pedagogice označovány jako kognitivní styl, jeho součástí, která se projevuje převážně během učebních aktivit, je  styl učení. V českém prostředí i v zahraničí se této otázce věnuje značná pozornost. Studium této otázky bylo motivováno snahou volit vhodné metody a techniky výuky tak, aby odpovídaly individuálním vzdělávacím potřebám žákům a jejich schopnostem. Význam stylů učení je patrný jak v kontextu školního vzdělávání, tak i v případě individuálního studia. Dříve, než popíšeme některá třídění stylů učení, položme si několik otázek, které se týkají také našeho učení.

  1. Jakým typům informací dáváme při učení přednost? Máme raději konkrétní zkušenost (obrazovou, zvukovou, pohybovou)? Máme raději abstraktní zkušenost (myšlenky, představy, názory)?
  2. Jakým způsobem především přijímáme informace? (Vizuálně, například jako obrázky, grafy, schémata? Mluveným či psaným slovem?)
  3. Jak zpracováváme informace? (Aktivně, například v praktické činnosti či diskusi? Prostřednictvím přemýšlení, introspekce či sebereflexe?)
  4. Jak chápeme smysl učební látky? (Po částech či krocích? Jako celek, globálně?)
  5. Vyhovuje nám při učení, když se vychází od konkrétních zkušeností (příklad, názorná ukázka), nebo od obecných pravidel a myšlenek (nejprve pojmy, postupy, vzorce, a pak teprve praktické procvičení)?

V odpovědích na výše uvedené otázky - podobně jako ve výsledcích mnoha  různých diagnostických nástrojů - registrujeme mnohé rozdíly mezi jedinci.  Níže uvedené typologie jsou pouze výběrem z mnoha složitých teorií a mají sloužit k porovnání vlastních zkušeností studujících.

Dimenze počitky - intuice. Do první skupiny patří  žáci, kterým při učení vyhovuje smyslová, názorná zkušenost. Podle typu těchto podnětů je dále rozlišován styl učení vizuální (obrazová zkušenost), auditivní (řeč mluvená či psaná) a pohybový (praktické činnosti, pohyb). Známe studenty, kteří „vidí" strukturu učiva či znají přesnou polohu poznatku v knize či sešitě. Jiní lidé musí při učení chodit nebo nahlas přeříkávat učivo. Žádný z těchto projevů není chybný a všechny  jsou odvozené z preferovaného stylu učení. Intuitivní dimenze odpovídá myšlení. Studenti nedávají tolik důraz na příjem smyslových informací, ale sledují logickou stránku problému, hledají vztahy, třídí věci do systému. Potřebují abstraktní informace, nedělá jim problémy naučit se vzorce, teorie či obecná pravidla.

Dimenze aktivita - reflektivita. Aktivní styl učení se projevuje potřebou provádět učební činnosti prakticky, zaměstnávat se činností ať intelektuální (počítání) tak manuální (rýsování, experiment). Tento typ studentů také bývá častěji impulzivní - pokud stojí před úkolem či problémem, nejprve zkouší, naslepo experimentuje, manipuluje se skutečností, až najde řešení. To někdy vede k častějším chybám nebo krokům, které nejsou v souladu s globální strategií. Reflektivní studenti naopak více přemýšlejí, než začnou úkol či problém řešit, jeho podstatu „zvnitřňují" a uvažují o ní. Při písemných testech se například snaží prohlédnout si všechny otázky a pak najít co nejoptimálnější postup práce. Hůře snášejí okamžiky, kdy sice na správné řešení nepřišli, ale vyžaduje se od nich přesto nějaká reakce.

Dimenze globálnost - analytičnost. Tyto charakteristiky v procesu učení byly zkoumány mnohými odborníky. Bylo zjištěno, že někteří lidé jsou méně schopní odlišit v dané situaci podstatné podněty od nepodstatných. Studenti s globální stylem učení jsou méně schopni vybavit si podrobnosti u zkoušek, jeví se jako méně vnímaví a více ovlivnitelní druhými. Analytičtí studenti bývají sice přesnější v detailech, projevuje se však u nich výpadky v učivu a někdy vypouštějí celkový smysl či myšlenku učiva.

2. Jak na studium a učení

Návyky a postupy při studiu

Představme si, že máme před sebou týden času na to, abychom se připravili na složení určité zkoušky. Tato kapitola se již nebude zabývat obecnými přístupy a strategiemi, ale přímo návrhy, jak postupovat při samotném studiu.

Ať se učíme větší nebo menší objem učební látky, doporučuje se začít náporem. Je dobré vyšetřit dostatek času a energie, abychom se do učení ponořili a začali se v problematice orientovat. Pokud je počáteční dávka pro učení vyšší, dostaneme se dříve na takovou úroveň dovedností, znalostí a porozumění, kterou později snáze rozvineme menšími dávkami studia.

Pro studium je nutné najít vhodnou dobu. Jsou  lidé, kteří dávají přednost ranním hodinám, jiní patří k nočním studentů, sovám. Doba studia by měla odpovídat biorytmům organismu člověka. Špatných výsledků budeme dosahovat v době dopoledního či odpoledního útlumu. Existuje vztah mezi denní dobou a povahou učební látky - úlohy náročné na logické myšlení a učení jazyků je účinnější naplánovat na ranní a dopolední hodiny, opakování či snazší pasáže na odpoledne či večer.

Pro studium je klíčové vytvářet si vhodné návyky. Práce je vždy spojena s určitým místem. Každý student bude mít jiné nároky a představy o místě, kde bude učení probíhat. Pokud studujeme doma, upravíme si místo k obrazu svému. Předně ochráníme tento prostor od rušivých vlivů. Rušit mohou zvuky (televize) ale i pozornost druhých lidí. Setkáváme se sice s názory, že lidský mozek dokáže zvládnout dvě činnosti najednou (poslech rozhlasové hry, studium němčiny), ale učení podepřené soustředěním je vždy kvalitnější.

Místo, kde probíhá duševní práce, by také mělo být pohodlné. Někdy se podceňují zcela základní podmínky jako je  dobré sezení, ergonomické opření rukou a především  správná poloha naší páteře, která trpí nejčastěji. Požadavky jsou kladeny i na osvětlení, které nesmí oslňovat, ale musí dostatečně pokrýt celou pracovní plochu. Dobré pracovní návyky si lze rozvinout i pomocí rituálů - správnou atmosféru vytvoříme například uvařením hrnku dobrého čaje nebo tím, že si na počátku studijní doby načrtneme tužkou plán a cíle naší nejbližší práce.

Z teorie učení je známo že základní podmínkou učení je opakování. Nezapomínejme, že i opakování je časově náročná činnost a je třeba na ni vyhradit prostor v časovém plánu. Někteří odborníci doporučují stanovit si plán studia a opakování, ve kterém zaznamenáváme zpětně, kdy jsme danou látku studovali a kdy ji opakovali. Opakování by mělo proběhnou alespoň třikrát, v případě potřeby i častěji. Poprvé opakujeme naučenou látku ihned po prvním osvojení. Například si přečteme kapitolu z textu (o technikách studia textu a čtení viz dále) a snažíme se vybavit si podstatné myšlenky či fakta. Druhé opakování by mělo nastat do 24 hodin. Třetí opakování lze zařadit například  s dvou až třídenním odstupem, zde ale záleží na našich individuálních vzdělávacích potřebách, strategii a stylu učení schopnostech i dalších faktorech. Jsou studenti, kteří opakovat nemusejí, protože první expozice učiva jim stačí k jeho dobré fixaci.


Přiložené soubory

žádná příloha